27.3.2007 - Opatov

Dobrý den, vážení jazzmani z nejmilejších,

včera jsme na Opatově opět byli, díky vám, na tři hodiny v jiném, příjemnějším, světě. Nicméně mi v uších stále znějí ty kusy, které nemohly zaznít včera s Tonym, za všechny asi: Talk, Tony ... Tonyho tóny nám moc chybějí, třebaže jsou zaznamenány. Za co všechno bych jemu (a vám všem) chtěl poděkovat ...

Vzpomínám i na nedávnou dobu temna, kdy jste pro nás byli „dopravním prostředkem“ do naprosto jiného, řekl bych přímo, svobodného světa, a tedy zdravou „drogou“ pro přežití. Dodnes vidím a slyším, jak se Tony v průběhu koncertu v Bruselském pavilonu Výstaviště obrací do publika a ptá se (opravdu si již nevzpomenu přesně na co). V tu chvíli bez zaváhání vyletěla moje, jindy poměrně nesmělá, sedmiletá dvojčata do pozoru a odpovídala Tonymu hlasitě a přes půl hlediště. Následoval kratší dialog, bouře smíchu z hlediště a dotaz někoho z kapely: „Tony, ty jsou taky tvoje ?“. Každopádně ty "děti" dodnes jazz milují, což jinak v jejich věku není úplně běžné. I to je síla jazzu. Jazz, to je komunikace a dorozumění všech se všemi, to je laskavý humor, to je balzám pro zdravou i bolavou duši a tělo. Díky, díky, díky.

S úctou k práci vás všech vás zdraví a přejí vám všem to nejpevnější zdraví

Mirek Burian s rodinou.